Invercagill, Routeburn a Greenstone track, Milford Sound

Invercagill a Te Anau

Z Dunedinu pokračujeme dál dolů na jih po východním pobřeží. Zůstali jsme u Nugget point. Je to nádherný místo s majákem, u kterýho vystupujou z moře skály jakoby nugetky. To místo je hodně zajímavý jak faunou, tak florou. Je to jediný místo na světě, kde žije pohromadě kvantum mořským ptáků, žlutookých i modrých tučňáků a hlavně tam žijou New Zealand Fur Seal, Sea Lions a Elephant seals. Člověk tam kouká na nějaký skály a odevšad se ozývaj skřípavý zvuky a heky ,ale z dálky je člověk moc nerozpozná. Ale dalekohledem nebo na foťáku šlo pak vidět, že jsou úplně všude, na kamenech, plážích, v jezírkách….válej si šunčičky všude okolo.
U břehu mají kvantum potravy a jsou tam ty obrovský řasy až 15 metrů dlouhý… připomíná mi to jakoby vlasy pevniny… takže takovej malej podmořskej les se spoustou potravy.
Od tama jsme pokračovali dál do oblasti Catlins, kde bylo spousta zastávek a zajímavejch míst, Jacks Blowhole….jáma v pobřeží vykotlaná mořem, Cathedral´s Cave… velký jeskyně s obrovskými stropy….dalo se tam dostat jen v určitou dobu při odlivu…
Po cestě jsme dělali zastávku u Purakamui Falls… kaskádovitý vodopády…a McLean Falls.
Dál jsme navštívili nejjižnější bod Nového Zélandu Slope Point (vyjma Steward Island) a Curio Bay, kde se v létě zdržujou Hektorovi delfíni… nejmenší druh delfína na světě…stříbrnočernej…ale v téhle době tam nebyli.
Tady dole jsou výborný lesy… už to vypadá jako bush, velký kapradí jak palmy… všude vlhko a dost chladno v takovýhle lesíkách. Nejsou moc vysoký, ale za to dost nahusto. Spousta zajímavejch ptáků jako přerostlej zelenej holub, který občas zašumí křídly nad námi. V létě tady bude asi dost moskitů, ale v téhle době je od nich klid.
Řešili jsme pořád dilena, jestli jet ještě v téhle době na Stewart Island nebo ne. Je tam jeden pikantérní trek..v knížce popsanej jako pro sebetríznitele:)…na 10-12dní a v téhle době na to už nebude asi počasí, navíc chceme co nejdřív jet na Fiordlandy.
Celá tahle jihovýchodní trasa vedla po Southern Scenic route. Dojeli jsme po pár dnech k městu Invercagill.
Dali jsme si tu výlet na nejznámější Oreti beach, kde při západu slunce jezdí plno aut s pohonem na 4 kola. A dneska jsme jeli úplně na jih do nejstaršího přístavu Bluff, odkud už se dál autem nedá dostat. Tam už je jedině možnost přestoupit na trajekt a asi do hodiny je člověk na Stewart Islandu.

Začíná tu regulérní podzim.. Dojeli jsme do Te Anau, na horách sníh, dole pršelo…nehorázná zima.
Jeli jsme z Invercagillu okolo pobřeží pak jsme u Clifdenu to stočili k jezeru Hauroko… nádhera… čistá obloha… lehla jsem si na molo a jenom pozorovala oblohu…okolo hory… muchničky nás začli žrát až ráno:) Ráno začalo pršet… moje boty nějakým způsobem zůstaly mimo auto… a ráno durch… přesto jsme dali ještě vycházku, asi 3 hodinová cesta tam a zpátky na vyhlídku nad jezero. Po cestě jsme se stihli ztratit v buši, tak se nám cesta zpět trochu protáhla….ale nenudili jsme se:)
Jeli jsme k jinýmu jezeru Manaupori, tam přespali, nedalo se v noci vůbec spát… nevíme proč.
Dorazili jsme k Te Anau a rezervovali si jednu chatu na Routeburn tracku. Na treku jsou celkem 3 chaty. Udělali jsme to tak, aby jsme použili jen jednu chatu během celýho treku. Není to zrovna levná záležitost a takhle to úplně stačilo. Nakoupili jsme zásoby na trek a jeli k začátku trasy. Ráno vidíme o 300 metrů nahoru všude sníh… do té doby všude na Fiordech pršelo…nahoře sněžilo… ale jdem.

Routeburn track


Vyleze slunce… a začíná se dělat výborný počasí… led taje, rampouchy tečou… zasněžená bush se začíná odkrývat zpoza sněhu… ťapeme si to v plné polní s těžkejma baťohama k Howden Hut.. první chata…kde jsme za 1,5 hodiny… cesty upravený… jdeme dál… po cestě k McCanzie chatě potkáváme zledovatělej vodopád… a toiku po cestě… je to tu fakt dálnice… i když na to, že jsou Velikonoce, lidí tu ještě moc není. Na McCanzie chatu dorážíme asi po 4 hodinách. Trvá to než se rozťapeme s těžkejma batohama… hned si někde hledám opěrnou hůlku. Chata McCanzie leží u zelenýho jezera, lítají tam helikoptéry s dodávkou balíků zásob… žádní nosiči jak v Tatrách nebo osli v Himalájích. Od McCanzie chaty vede první pořádnej stoupák…který nám zabere 2 hodiny. Dorážíme na úbočí hor, kde jde vidět na celý údolí, okolo. Nechápem, že nám tak vyšlo počasí…paráda. Po dalších 3 hodinách dorážíme na horní sedlo ….už je celkem pozdě, za chvilku zapadne slunce… takže začínám spěchat… nechce se mi trmácet se po šutrovitých cestách s čelovkou po tmě… Stíhám to do chaty přesně do tmy o hodinu a půl později. Honzik jde už chvilku po tmě, ale začíná úplněk, takže jde dobře vidět.


Spíme na Routeburn Falls Hut. Chata na nádherným místě umístěná v kopci na dřevěných kůlech vysoko ve vzduchu. Je vidět hluboko dolů do údolí, okolo parádní hory, za náma vodopády… a nad náma úplněk.
V chatě jsou dvě společný místnosti s patrovejma postelema a matracema. Jedna společná místnost s kamnama, stoly, vařiče, voda… splachovací záchody…hodně luxus. Routeburn je prej nejoblíbenější trasa Kiwíků. Kromě asi 3 postelí, je prakticky obsazenejch všech dalších 42 míst na chatě. Za ten den jsme ušli asi 24 km, společně si povídáme… jdeme spát poslední. Ráno vycházíme samozřejmě poslední…. nespěcháme.. necháváme batohy na chatě a ještě si jdem omrknout vodopády nad chatou… pak připravit a šup dolů. Asi za hodinu potkáváme další chatu Routeburn Flats Hut… v nádherným údolí se žlutou trávou… vzadu lidi stavěj stany. Necháváme batohy na chatě a děláme ještě asi hodinovou vycházku dozadu do údolí okolo řeky. Pak pokračujeme dál… jednou se ztratíme a za další 2,5 hodiny jsme na konci trasy (původně v knížkách píšou, že je to trasa na 3 dny…ale asi pro ty, kdo to berou jako vycházku…navíc, chaty jsou vážně drahý…)
Na konci na parkovišti nás začínaj zase žrát muchničky, ale začínám si povídat s lidma, který jsme párkrát potkali po cestě a berou nás autem dolů. Chceme se dostat na začátek trasy Greenstone tracku. Berem stopa. Chytli jsme opět Kiwíky… chtěli jsme hodit na rozcestí… pak mířili jinam, ale nakonec nás hodili o dalších 10km dál. Dál už nemohli, byl tam náhon na 4 kola. Zbytek jsme ušli po svých. Mysleli sme, že už je to kousek, ale bylo to dalších 10 km po silnici… ale okolo nejdelšího jezera na Zélandu. Bylo dobrý počasí…jen síly nějak docházely… musela jsem dělat pauzy na sváču… šlapky na nohách už nějak zlobily. Došli jsme za tmy s čelovkama na začátek Greenstone tracku. Naštěstí jsme věděli, že je tam střecha. V nohách už bylo dalších 20km a mně už nohy vypovídaly službu. Takže jsme tam přenocovali. Dobrý počasí, bylo docela teplo, muchničky si dali jakštakš pohov.

Greenstone track

Ráno jsme pokračovali na Greenstone track, bylo to jen 3-5 hodin k chatě, ale zjišťujem, že po těch dvou dnech nějak nemáme síly, takže i když už jsme nespěchali, cesta nám dala docela zabrat. Došli jsme do parádní chaty… nikdo tam nebyl…kamna…dvě místnosti s patrovejma postelema, matrace… voda, splachovací záchody… chata za 15$ na noc na osobu, ale neplatíme nic. Koupili jsme si v Dunedinu Backcountry Hut Pass za 90$ na rok (neplatí na některý Great walky a hodně populární trasy… jinak se pak na chatách nemusí platit). Odtud pro nás byly chaty zadarmo. I když jsme došli docela brzo, zůstáváme na noc. První jsme mysleli, že nikdo nedojde, ale byly Velikonoce, Kiwíci mají prázdniny, takže do večera se zaplnilo dalších 16 míst. Potkali jsme Češku, která vyjela na chvilku z Čech cestovat …učit potápění v Mexiku, nějak se jí to protáhlo a 5 let cestuje po světě… pracuje na zámořskejch lodích a postupně se zastavuje, kde se jí líbí. Další Češi vytáhli českej chleba se sýrem… to byla paráda!… českej chleba:)) Nedá se to srovnat se zélandskýma bagetama, toustovejma chlebama nebo jakýmkoliv jiným pečivem… prostě lahoda… dali mi recept. Snad to někde půjde vyzkoušet, někde kde bude trouba:) Říkali, že v českejch komunitách, když udělali víc chlebů, jenom se po nich zaprášilo a lidi je chodili prosit o recept nebo že jim ho zaplatí:))
Mě ještě Israelští kluci s kámošem amíkem učej israelskou karetní hru Janif.
Ráno pokračujem každej jiným směrem… Honzik se ještě večer rozhodl, že chce dát zkratku přes sedlo na Caplers track… správcová chaty mu říká něco o 10ti hodinách trasy plus další dvě k rozcestí. Honzik si myslí něco o 9ti hodinách. Uvažuju, jestli se nechám zlanařit nebo ne… jídla už moc nemáme, počasí je jakštakš. Říkám, že uvidim podle počasí (zbytek původní trasy se měl jít údolím…).

Ráno Honzika budim, jestli chce teda jít na tu svou bláznivinu… on že jo. Vstává po osmé, ale počasí docela ujde. Než se vytetelíme je 10, rozhoduju se, že tu Honzikovu bláznivinu zkusím. Spěcháme, za hodinu jsme na rozcestí. Líbí se mi to míň a míň, přestávám věřit, že to stihnem za 9 hodin, i tak bysme museli s čelovkama… trasa jde ale i tak hodně špatně vidět po setmění… značení tyčí nebo trojúhelníky prakticky nejdou vidět. Potkáváme pána, kterej nám potvrzuje délku trasy a říká něco o tom, jestli jsme supermani…
Měníme plány, jdem po původní trase údolím….. už nespěcháme… dojdem po 5 hodinách na McKellar Hut a zůstáváme na noc. Sníme už všechno co máme. Sešlo se nás tam 12, z toho další 4 Američani… spolu s americkým kámošem učíme Honzika Janif a hrajem do noci všichni karty. Ráno pokračujem. Prší… já testuju poprvý svoje Poncho za 15$… Honzik ho zapíná… knoflík s trochou plastu zůstává v ruce… hmm dobrý. Honzik valí napřed…já nespěchám… dojdu za 2 hodiny na Howden Hut… Poncho polorozpadlý… tohle nepůjde používat… naštěstí chybí jen hodina k autu.
Dojdem v pohodě… na konci čeká auto, který jakýmsi zázrakem nastartovalo. Měli jsme předtím problémy s baterkou a se startováním kvůli chladnýmu počasí. Teď jen pršelo.

Milford Sound

Převlíkačka… jsme kousek od Milford Sound… je asi 3 odpoledne… navrhuju, že nejedem zpět do Te Anau, ale zamíříme na Milford… jedno z nejvyhledávanějších míst na Zélandu… (po cestě sem to bylo namrzlý… prej, že bysme se tam nedostali, tvrdili v DOC kanceláři)… teď ale bylo teplo, jen celej den pršelo. Jedeme tam. Jsem zvědavá na to opěvovaný místo, ať jsou jakýkoliv podmínky. Dostáváme se mezi špice…. silnice vede mezi prudkejma špičkama…hory se tyčej přímo nad silnicí…a všude….. úplně všude jsou vodopády… protože celej den pršelo… všude tečou… dojedem k místu před tunel, kterej spoujuje Milford sound s okolním světem… na jedný straně napočítám 12 vodopádů, na druhý straně 15… úlet… nedá se fotit… auto zapařený, prší a vítr fouká… špičky hor nejdou přes mraky vidět…ale ty vodopády! masakr…jsou všude…
Potkáváme prvního Keu… velkej zelenohnědej papoušek, kterej se moc nebojí lidí a žebrá jídlo…. déšť mu nevadí, chodí za autama, jestli něco nemáme…
Chvilku se čeká, než nás pustí semafor do tunelu a pokračujem…
Jde to trochu nahoru a pak hodně prudce dolů. Prakticky neudržovaná silnice… všude díry, skoro žádný osvětlení. Na to jak to maj všude moderní, tady jde vidět, že bojujou s opravama… četla jsem, že v třicátejch letech při budování tunelu měli špatnej plán i sklon a narazili na vodu. Museli udělat pomocný tunel na odtok vody.
Projíždíme a všude valí voda ze stropů, jen jakýsi plechy ji brzděj dolů do stoky…
Po 5 minutách jsme venku a jsme asi v Mordoru:) Všude příkrý obrovský černý zdi přímo nad silnicí… mraky… ale ty vodopády…nechápu… jsou opravdu všude.
Proč si tu jak pitomci fotíme každej vodopád… tady jsou úplně všude:)) nalevo napravo… jedeme dál a já se modlim o dobrý počasí aspoň na chvilku přímo na Milfordu. Projíždíme krajinou…jedu sotva 30. Je fakt na co koukat… Dojedem do Milford sound…jedno z nejdražších turistických míst na Zélandu… Vyhlídky lodí jsou od 80$ nahoru až ke stovkám. Přijíždíme na parkoviště … vyskakujem s foťákem… (můj pár dní už nefunguje…) jakoby nám to mělo utýct… ale jak jsem později viděla…na Milfordu tak reaguje skoro každej… Tady mi došlo jak to někdy celé může být jedna velká honička za co nejlepšíma fotkama.
Za 5 minut přestává pršet… nářez… obloha se čistí, dá se už fotit… jdem se projít…je tam parádně.
Večer se vracíme… už nějakou dobu neprší a vodopády pomalu mizí… nebo se hodně zužují.
Druhý den je naprosto čistá obloha…navrhuju výlet na Mount Talbot, kde by měl za ledovcem být výhled přímo Milford sound. Proč čekat v Te Anau za takovýho počasí…jedem zas tam… všude sucho, až na 3 vodopády… nikde nic… pusto prázdno…jen skály se lesknou a naznačujou jakoby se tam předtím něco dělo.
Prý tahle silnice Milford road má světový prvenství v lavinových polích okolo nebo přes silnici. Když vidím tyčící se špičky hor všude okolo nás, nedivím se.
Dáváme krátkej výlet na Chasm, kde voda teče obrovským proudem a časem do ní vykotlala díry.
Pak začínáme trek na Mount Talbot… ztrácíme se v bahení bushi, zhádáme se. Když se vše uklidní, vracíme se zpět do Te Anau.

Pokračovat ve čtení

Zpět na Deník
Nelze kopírovat, sorry.