Mamča na návštěvě, stopem spolu, komunity

Po Wellingtonu jsem se vydala stopem na sever. Brali mě různí lidé, mladí, staří, chlapi, ženský, lidi cestující sami, po dvou nebo i celý rodiny, bílí nebo Mauři. Z Maurů jde cítit výborná energie, temperament, číší to z nich na sto honů:) Bavila mě komunikace s něma. Na stopu jsem nestála dýl jak hodinu, ale taky jsem se pohybovala celkem na hlavních silnicích. Lidi výborní. Potkala jsem jednu australskou rodinku, co si ulítavaj jen na adrenalinových atrakcích po Zélandu jako bungy jumping apod. nebo tátu s dcerou, se kterejma jsem cestovala do jeskyní na svítící červíky. Občas jsem si vyslechla nějaký odstrašující příklady, co se staly v Novozélandský historii stopařům, ale pořád se to nedá srovnat s Evropou a s chováním lidí u nás. Jen jednou jedinkrát jsem zaváhala, jestli nastoupit s jedním mladým maurem. Povídal mi o jihovýchodní části Aucklandu, která odpovídá filmu Once were warriors. Radil vyhejbat se mladejm Maurům s kérkama v obličeji.

Jednou mi zastavil Peter. Neuvěřitelně akční chlapík, plný nápadů. Hodně rychle z nás byli kámoši. Na stopu mám danej maximálně směr, kudy jedu. Navrhl pojeď se mnou a zůstaň na večeři s mámou mé ženy. Tak jsem se poprvý dostala na Coromandel. Nádherný poloostrov s překrásnýma plážema. Další den jsem zastavila mladýho kluka s kajakářskou společností. Byla jsem v místě, kde byl problém chytit nějaký auto. Řekl, že na něj čekaj lidi na pláži. Pokud tam na něj počkám pár minut, že mě pak hodí kam chci. Dovezl mě asi na nejhezčí pláž, co jsem do té doby kdy viděla. Krásnej písek a okolo spousta ostrůvků. Za chvíli přicupital, že mají lichý počet lidí do kajaků, že se můžu svézt. Byla to nádhera. Naprosto spontánní. Chvíli jsem tam pomáhala a zůstala v domě pro instruktory. Bylo to jako doma. V Aucklandu jsem našla přes Couch Nika. Nikdy mě nepotkal, nebyl několik dní doma, ale nechal mi klíče v botě u domu.

Jak dorazila máti, brzo jsme z Aucklandu odjely. Nik nám ještě se spoustou věcí pomáhal. Pořád jsem se smála, máti byla ze všeho vyplesklá. Na letišti ji šacovali asi hodinu a půl, kontrolovali jí naprosto všechno. Jestli má peníze, snímali otisky z báglů kvůli drogám. Ale byla v klidu. Nevim, jestli bylo důvodem, že neumí jazyk, každopádně zvládla to všechno i s přestupem v Soulu. Nebyla jsem si první jistá, jestli to s tím stopem se mnou myslí vážně, ale řekly jsme si, že to vyzkoušíme. A když jí to nesedne, půjdem někam na pláž do kempu nebo Holiday parku. Stopovala poprvý v životě, ale dávala to párádně. Za chvilku ji to chytlo a hodně rychle ji potkávání lidí začalo bavit. Mockrát jsme smíchy brečely ze situací, do kterých jsme se dostávaly. Lidi taky bavilo, že my dvě cestujeme spolu. Často se ptali kde je ta máma:) Mysleli si, že je má starší sestra. Jely jsme úplně na sever severního ostrova zvanej Northland. Jednou jsme dostaly povolení od chlapíka, že si u něj na zahradě můžeme postavit stan a jeho brácha za náma přišel, že máme jít pod střechu k nim do domu. Ultra moderní dům byla mátina první zkušenost pozvání do domu v Kiwilandu. Ze začátku se mi kouřilo z hlavy při překládání pro mámu nebo od mámi pro lidi, ale časem to bylo snadnější. I když pořád mou jednoduchou formou s omezeným slovníkem. Další den jsme se dlouho nemohly hnout z místa. Sekly jsme se v cípu úplně na severu. Až nám zastavil Joe. Vzal nás kousek. Měl tam práci. Za půl hodiny se vracel a my pořád na stejným místě. Nabral nás do auta a že s náma udělá vyhlídkovou jízdu. Jel s náma až do cípu až na konec. Pak mi teprve došlo, jak těžký by tam bylo někoho vůbec chytit. Nikde nikdo. Počkal na nás v autě a hlídal naše věci, dal nám za to svý doklady:) Odvezl nás k písečným dunám a ukázal nám jeho oblíbenou pláž. Strašně dobře se mi s ním vykládalo. Taková spřízněná duše. Nakonec nás pozval na večeři s manželkou Cathryn. Netrvalo dlouho a tihle dva mi zalezli rychle pod kůži. Chovali se k nám jak k vlastní rodině. Nechápaly jsme a dost jsme to s máti nepobraly. Joe nám chtěl ukázat okolí. Byl neuvěřitelně hodnej a otevřenej. Když jsme se loučili, stalo se z toho docela emo. Nejsem si jistá, jestli to víc rozbilo mě, máti nebo Joea s Cathryn.

Ozval se mi Peter a pozval nás na návštěvu do svého resortu. Jak už ty „náhody“ fungujou, Peter bydlel kousek od místa kde jsme zrovna byly. (Poprvé jsem ho potkala asi o 300km dál v centru severního ostrova). Měly jsme se tam jak prasátka v žitě. Nabídly jsme se, že jim chceme pomáhat v kuchyni a tak aspoň s něčím vypomohly. Máti se tam líbilo. Předtím mi párkrát na stopu řekla, že by si ráda někde odpočala, tak se jí to přihrálo samo. Ale pro mě to nebylo úplně to pravý ořechový. Znovu se mi ozval Joe, že by nám nabídl woofing u nich v domě, pokud bysme chtěly. Byla jsem nadšená a vrátila jsem se za nima do domu. Máti byla ještě moc rozbitá a rozhodla se, že by ráda zůstala radši u Petera. Všichni byli na ni hrozně hodní a Peter s manželkou jí pomáhali jak to šlo. Takže i bez angličtiny se to zvládlo a nakonec tam pár dní woofovala a pomáhala v kuchyni a mohla bydlet na pláži. Byla v dobrých rukou a já i potřebovala být chvilku zase sama za sebe. Joe se mnou pracoval na zahradě. A Cathryn jsem pomáhala s úklidem a vařením v domě. Často mě brali někam na výlety. Přesto víc než jak pomocník jsem se cítila víc jak doma. Všechno je to o lidech. Pořád mi něco trpělivě vysvětlovali, pomáhali a neuvěřitelně se starali. Vůbec jsem na tohle nebyla zvyklá. Chvilku mi trvalo si na to zvyknout a přestat se vzpírat:) Pořád se v jejich obrovským domě pohybovali nějaký lidi. Někteří kámoši přijížděj a přespávaj, cestujou kolem, tak zůstanou na noc, někdo jezdí pravidelně. Když je nějaká událost, lidi spí všude i ve stanech na zahradě. Brzo mi došlo, že se takhle chovaj ke všem svým kamarádům. Každý kamarád je pro ně něco speciálního a oni mu ten pocit dávají s takovou vřelostí. Ale jak. Po nějaké době se k nám přidala i mamča. Vyjeli jsme na loď, provázeli jsme delfíny, koupali se v řece nebo skákali z lodě do moře. Jezdili jsme po okolí, lovili mušle nebo koukali na Kauri….obry mezi stromy. Bylo nám dobře. Máma se smiřovala s realitou, že existujou i takovýhle lidi. Pak přišel čas jít dál.

Vrátily jsme se na stopa. Jednou jsme se zasekly na místě, kde nic nejezdilo. Příjemná Maurka z obchodu z vesnice, kde byly jen 2 domy, nám chtěla pomáhat najít místo na woofing. Zavezla nás ke známým a bylo to přesně co jsme hledaly.
Zůstaly jsme týden v komunitě u krásný písečný pláže ve velkým komunitním domě na špičce poloostrova, kde nejsou skoro žádné domy a silnice. Tahle komunita je stará farma, kde žije okolo 20 lidí. Co jsem pochopila, tak lidé platí jakýsi poplatek za členství. Někdo tam bydlí natrvalo v okolních domech, jiní dojíždí na pár týdnů, převážně přes léto. Někdo pracuje přímo na farmě, jiní dojíždí někam za prací. Mají pravidla, který se snaží všichni respektovat. Žije tam už několik generací. Já s máti jsme bydlely přímo v komunitním domě a pomáhaly se zahradou, okolím, ale hlavně jsme pro ně kuchtily v nádherný obrovský kuchyni. Máma si zažila poslouchat pokyny od paní, která ji nebyla úplně sympatická a nesouhlasila hlavně s pokyny (měla zničit květiny, který byly nádherný, ale pro Kiwíky to je plevel co roste všude). Tak to byla výzva ji uklidnit, aby s prací v komunitě hned nesekla. Byla to pro ni první zkušenost v komunitě. Také jsme jednou měli připravovat večeři pro celou komunitu, rozhodly jsme se pro typický smažený sýr, jenže jsme nevychytaly, že sýry na Zélandu nejsou jako u nás. Smažený sýry se všechny roztekly. Máma měla skoro infarkt a hrozný stres. Snažila jsem se ji uklidnit, že to nevadí, že tihle lidé to vezmou v pohodě. Připravili jsme večeři a všichni z komunity byli nadšení a vděční. Nikdo nevěděl, jak má pravý smažený sýr vypadat. Máti se pak smála sama sobě. Stejně je to neuvěřitelné. Máma kdysi důležitá paní podnikatelka na vysokých podpadcích a teď o několik let později se mnou zažívá tohle na stopu a komunitní práce. Je báječná. V komunitě se o nás staral jeden mladý pár a pár dalších přátel jako moudrá asi sedmdesáti letá Bibi s nádherných mladým duchem. Za tou jsem si chodila strašně ráda vykládat. Ona a její partner žijí na kopci v domečku v japonským stylu bez nábytku, jen se spoustou knih a vědomostí. Naprosto skromní a šťastní lidé. Vesměs v téhle komunitě žijí lidé, co spoustu let cestovali po světě a pak se někde rozhodli usadit nebo přímo se snaží na čas opustit Auckland. Naši přátelé žijí v dómu (dům poskládaný z šestiuhelníků, asi 3 měsíce trvalo to postavit). Proběhl Paua festival a výlety na kolech. Půjčili jsme si kola, ale tomu mamčinýmu se rozbily brzdy a upadlo sedátko. Trochu se otloukla, pobrečela si, ale nakonec jsme se tomu zasmály. Po týdnu jsme se s lidmi z komunity loučily jak s vlastníma. Na net jsem skoro nechodila a v těchto místech jsme navíc byly úplně bez signálu. Nebylo možný nás kontaktovat. Joe se nás mezitím snažil sehnat, ale nedovolal se nám. Zahájil paniku a policie nás hledala 2 dny jako pohřešovaný. Ale všechno se to pak vysvětlilo a policajti ještě Joeovi sdělili, že jsou potěšení, že jsme v pořádku. Nikdo víc neřešil.
V centrální části poloostrova jsme navštívily mou kamarádku z Kanady a pak nás Joe poslal na návštěvu svýho kamaráda. Seznámily jsme se s ním v Joeově domě, když přijel na návštěvu on. Strávily jsme s ním několik dní, dělaly výlety do okolí a pak s náma pokračoval trochu na jih, kde jsme zůstaly u jeho rodiny na oslavě narozenin. Hodně tady funguje Potluck, ať už je to pravidelnej návštěvní den u někoho nebo jen oslava narozenin, každý z hostů něco připraví a přinese k jídlu. Takže jakmile každej něčím přispěje, dohromady z toho pak vznikne obrovská žranice. Další den jsme navštívily údolí horkých pramenů, užily si koupačku a pak už pokračovaly zase sami stopem dál. Zůstaly jsme v Backpackeru a daly si krásnej trek okolo sopek Tongariro. Máti tam zažila neskutečnou výzvu. Úplně na vrcholku, když se přechází Tongariro z vrcholku do kráteru se mámě udělalo špatně. Dostala z výhledu panickou hrůzu a nemohla se pohnout dál. Snažila jsem se ji uklidnit, brečela, chvíli to trvalo, ale pak začla hýbat nohama a krok za krokem jsme sešly pomalu dolů. Tehdy tady překonala sama sebe. (Musela si ten výhled pak na fotce zarámovat a dát do obýváku jako vzpomínku pro sebe)

Pocestovaly jsme trochu ještě na západ a pak jely dolů do Welingtonu. Od tama přeskočily na trajekt a zpátky na jižní ostrov. Na severu jsem strávila přesně pět týdnů. Je to opravdu jinej svět, víc civilizace, ale lidi byli skvělý naprosto stejně. Přicházelo to ani jsem nevěděla jak. Potkaly jsme kvantum parádních lidí. Třeba nechtěně stoplej taxikář nás vozil po městě a jel s náma na výlet. Většinou ty domluvený věci nevycházely a to co přišlo najednou samo spontánně, se ukazovalo jako naprosto správná cesta. Cestovat bez plánu má svoje výhody, všechny cesty jsou správný.) Profesionálové i neprofesionálové nám v autě zpívali:) Jednou máma začala mluvit, že má chuť na nějakou muziku a hned na to, kdo nám nezastaví. Country zpěvačka, nádherná starší žena, co má 4 syny. Darovala mámě cédéčko. Máma nechápala jak může být ve svým věku tak krásná a ona jí řekla: „pořád se krémuju“:)

Všeobecně jižani mluví jinak o seveřanech, seveřani zase o jižanech, jinak mluví bílí o maurech a mauři o sobě. Od lidí tuším, že nějaký neviditelný konflikt mezi bělochy a maury z historie (což je jen 160 let) tady stále panuje. Mají královnu. Bez královny si Maurové možná mohou nárokovat zpět půdu, jelikož původní smlouvy byly uzavřeny s královnou. Maurům se stále dávají nějaký kompenzace, stále to pro některý není dost. (V historii prodali Maurové za babku spoustu půdy angličanům). Maurům se vrací nějaké pozemky, třeba národní park, ale na druhou stranu je i vláda bere, jako výhružnej prostředek. Běloši se bojí chování některých Maurů, hlavně mladších generací. Mauři nemusí platit daně a školný. Běžně se platí docela drahý školný a lidi splácí dluhy ještě dlouho po škole, nenarůstá jim úrok, ale pravidelná částka se strhává třeba z platu. Můžou to zaplatit i jednorázově a pokud jedou na oversea experience do zahraničí na delší dobu, dluh je pozastaven.

Na jihu jsme jely navštívit pár přátel. Potkaly jsme se s Honzikem, Zuzkou i Kubou a jely společně navštívit kamaráda Kiwíka. U něj na pozemku jsme kempily několik dní. Já s mamčou jsme pak pokračovaly na tří denní pobřežní trek. Překrásný pláže. Mamča to občas nedávala, bylo to dlouhý a náročný, ale nakonec to brala statečně. Na konci treku jsem se potkala s paní, která mi řekla, že woofuje u komunity na severu. Už jsem o nich slyšela a chtěla jsem se tam podívat. Potkala jsem se s ní druhý den, kdy mi sdělila, že odjíždí dřív ze Zélandu. Slovo dalo slovo a nastoupily jsme místo ní na woofing. Je tu docela dlouhý seznam lidí, co sem chtějí jít, ale klaplo to. Je tu nádherně, zůstáváme už druhý týden.
Je to jedna z nejstarších komunit na Zélandu. Někdy v 83třetím se potkalo pár lidí na festivalu a dohodli se, že by chtěli žít v komunitě. Pak se uspořádala nějaká akce a na místě toho festivalu několik dní lidi žili jako komunita. Na tom místě pak společně koupili starou farmu a tak to začlo. Teď tu žije na rozsáhlým pozemku na kopečkách na okraji překrásnýho parku 30-40 lidí. Do toho se tu objevují visitoři a woofeři, co pomáhají buď celé komunitě nebo konkrétnímu domu. Jsou tu obrovský zahrady, sad, ateliér pro tvůrčí činnost, společná Community hall, kde se 2x týdně provádí společná večeře, Potluck a setkání lidí, kde jsou společný prostory, obrovská kuchyň a jídelna, kancelář, sprchy, dětský pokoj, obývák. Všechno je organický, bez chemie, takže stačí přijít k pomerančovníku, lemonade nebo citrusu a jíst bezpečně všechno s kůrou:) Všechno je dělaný permakulturou, v harmonii s přírodou. Převážně jsou tu vegetariáni. Takže mamča by občas ráda svou „Ostravskou“, kterou naháněla jednou v supermarketu:) Je tu spousta pravidel, ale funguje jim to. Okolo jsou nádherný originální domy, v souladu s krajinou, ze dřeva, cobhousy (uplácané z hlíny a slámy), strawhousy (základ ze slámy a okolo hlína). Většinou to trvá postavit taky jen pár měsíců a dost nízkonákladově. Hodně se tady lidi zajímají o alternativní stavby a energetickou soběstačnost. Často jsou nucení nedostupností služeb a nebo naopak chtějí být soběstační. Člověk, který tu žije, může využívat nějaký volný dům, maringotku nebo housetruck popř. si po nějaké době postavit vlastní a v případě, že by se odstěhoval, jej pak prodal. Nikdy ne ale postavit dům jen za účelem prodeje. Recyklace je samozřejmá. Recykluje se tu až na tetrapaky skoro všechno. Ale i to se snažej nějak použít. Vyrábí vlastní kosmetiku. Několik lidí pracuje v kosmetice na částečnej úvazek, ale vesměs většinou lidi pracují jen na částečnej úvazek v okolí a pak k tomu ještě dělají něco vlastního. V okolí se zdržuje spousta lidí, co něco sami vytváří, ať už sochy, obrazy, barevný skla, šperky, hudbu. Někdo se tím živí. Lidi si tu platí pronájem. Platí za nájem nějakýho domu nebo místa kde žijou. Z toho se platí vše co se sdílí. Jídlo, nářadí, nějaký služby, materiál, cokoliv co je pro komunitu, tedy pro všechny. Až se stane člověk po nějaké době a splnění podmínek členem tzv. Trustee, platí ještě poplatek. Mají tu vlastní obchod, což je sklad s jídlem a každej tam má svůj účet. Připomíná to obchod zdravé výživy. Sami si vyrábí jogurt nebo musli pro každý dům v komunitě. Je toho hodně. Ale když každý dělá něco pro všechny, jde to rychle. Woofeři tu pracují týden až dva pro všechny na komunitní zahradě (permakultura… občas obdivuji co všechno se dá vymyslet za nápady a použít z běžný domácnosti a nahradit tak použití chemie) nebo spravují okolí nebo sady. Je tu Treefield, oblast se stany, týpí, kuchyní, cob koupelnou a záchody.

Znovu jsme se zcukly s Honzikem a Kubou a daly všichni společně výlet na vyhlášenou pláž. Kuba pak pokračoval na jih a Honzik do hor..

Pokračovat ve čtení

Zpět na Deník
Nelze kopírovat, sorry.