Stop po Westcoast a práce v Blenheimu na vinici

No nakonec se to vyvinulo úplně jinak. Vyjeli jsme z kempu a ještě v Cromwelu nám kikslo auto. Alternátor přestal dobíjet baterku. Sedíme v autě, přemýšlíme co budem dělat a Honzik mi řekl, jestli chceš, tak jeď, že chce tu opravu auta dořešit. Vydělali jsme si jen tu jednu týdení výplatu a tu se mi vůbec nechtělo cpát do auta, když nevim, kdy si zase něco vydělám. Chtěla jsem auto zaparkovat v Queenstownu u kámošek, dokud si nevyděláme na opravu. 2 dny jsem zůstala u kámošek a běhala po městě a všude cpala životopisy. Všude mi říkali to samý, že je brzo, ve městě je klid, že to mám zkusit až tak za 3 týdny. Slyšela sem to asi 150x. Oběhala jsem všechny možný obchody, restaurace, hospody, kluby, hotely atd. ale nic.

Našla jsem si přes Couch Lukase…kiwík… ozval se mi, že je zrovna v Queenstownu, že mě vyzvedne, takže se to semlelo během pár minut. Já utíkala ještě k baráku k holkám vrátit nějaký věci a podél silnice mě zastavil, vyběhl z auta, objal mě a řekl, jestli můžu řídit auto, že přišel o licenci. Furt dělal nějaký zvuky, kvíkal, různě skákal, zpíval … ze začátku jsem z něj byla vyjukaná, ale za pár minut jsem ho už měla ráda:) furt nějaký blbinky a hrozně spontánní. Řekl mi, že tam můžu zůstat 2 dny. Dřív hrál v punkový kapele a bydlel v komunitě lidí na velkým baráku. Přidělil mi malej pokojíček u střechy…takovej kutloušek:) Sedli jsme si a nakonec jsem tam zůstala několik dní. Pak se mi ozval Honzik, dořešil auto a dorazil za náma. O den později dorazila do Wanaky Zuzka a odpoledne přijeli z jihu i kámoši z Plzně. Ukecala jsem Lukase a všichni spali na baráku. Zuzka jela navštívit kamaráda ve Wanace. Bydlel v krásným dřevěným baráku, kterej si navrhl a vybudoval včetně zahrady. Dělal architekta, permakulturistu a natočil film z číny o zemědělství. Jak Číňani dokážou pracovat na polích, tak šetrně a v harmonii s přírodou, že neničí krajinu, postupně pracují podle toho, co je potřeba, aby nebyli strhaní a přitom efektivně pracovali.
Jak jsme si s Honzikem od sebe odpočali, bylo zase líp, pokecali jsme jak ještě předtím vůbec. Řekli si všechno co bylo na srdci i v palici a dohodli se, že každej dál pojedeme jinak. On autem, já stopem se Zuzkou přes WestCoast a všichni se sejdeme nahoře na severu v Blenheimu. Kluci taky.

Stop po Westcoastu


Stopli jsme Kanaďana a Rakušana, sedli jsme si a pokračovali v cestě pohromadě. První noc nás nechali spát ve svým autě a sami šli spát do stanu. Další den jsme se k nim připojili na Copland trek a ťapali 7 hodin k chatě nádhernou přírodou nahoru pod Mount Cook. Zase úplně jiná krajina… deštný lesy s palmama a velkým kapradím. Na Westcoastu bylo i daleko tepleji. Většinu trasy nám mrholilo nebo pršelo, ale bylo tak nějak nádherně… skrz mraky červený světlo. Akorát k chatě jsme došli s čelovkama za tmy bez jídla, tak poslední půlhodinu už jsem měla trochu krizovku. U chaty byly Hot Spa…jezírka s horkou vodou…tak 38-40C a říčkou s 57C. Nebylo vidět na krok, ale hlavně, že jsem byla v horké vodě a na hlavu mi pršelo:) Nesmí se dát hlava pod vodu, aby člověk nechytl meningokoka, do pár dnů prej může umřít. Takže si čupíte ve vodě asi tak po kolena hluboké a koukáte na hvězdy. Ráno jsem tam musela znovu:) Nikde nikdo a všude okolo ty bílý zasněžený vrcholky:) Bylo tam parádně. Ráno jsme odcházeli poslední…chata se jmenuje Welcome Hut pro 30 lidí za 15$ na noc. Se Zuzkou jsme si to užívali a pořád si povídali, takže jsme k autu došli až při západu slunce…nehorázně červená obloha, jakoby hořelo. Večer jsme vyrazili na cestu, Kanaďan zůstal ve Fox Glacier a Rakušan mě pustil řídit a do noci jsme jeli až k Westportu. Tam jsme všeci přespali v autě. Ráno vylezeme z auta a bylo o dost tepleji než kdekoliv předtím…začla jsem tam běhat konečně bosky jen v termo prádle a seděli jsme nad pláží a koukali na moře. Vlevo nádherný zasněžený vrcholky hor, vpravo parádní lesy s palmama a před náma moře. Takhle jsem si to vždycky představovala:)
Na cestě jsme potkali Lenku, kámošku od Zuzky. Z WestCoastu jsem toho nakonec moc neviděla, rozhodně se tam chci někdy vrátit. Rakušan nás vyhodil ve Westportu, našli jsme tam výborný místo u vody, dali jsme si tam zcuka s Kubou a ještě dorazila na kole i Lenka. Lenka měla narozeniny. Nakonec se nám na pláži tak líbilo, že jsme tam zůstali se Zuzkou i Kubou ještě další noc a konečně spali na pláži pod širákem. Než jsme se vytetelili z pláže, uběhl skoro celej den a my začli stopovat za tmy.

Kuba si to namířil na jih do Wanaky, my opačným směrem, nějak se nám chtělo do Blenheimu míň a míň. Rozhodli jsme se, že pojedeme tam, podle toho kam pojede ten koho stopnem. Nakonec jsme se shodli, že bysme jeli do Nelsonu úplně na sever. Bylo to něco okolo 250km. Skoro žádný auta už nejezdili, ale nějak to vyšlo. Stopli jsme pána s rodinou, kterej jel přímo k Nelsonu.
Pořád jsme řešili, jestli jet na Blenheim… v Nelsonu bylo krásně…moře, ostrovy, palmy… tepleji… nakonec, že teda jedem za prací. Sotva jsme stoupli na stopa, potkali jsme kluky Plzeňáky. Ti nás ubezpečili, že práce v Blenu je dost, není kam spěchat. Nechtěla jsem být přes víkend ve městě a tam jsme to otočili a začli stopovat opačným směrem na Golden bay (je od tama výborný sladký žlutý kiwi).
Potkali jsme chlapíka z Tongy (ostrovy v pacifiku), hrálo mu regečko v autě, vracel se po půl roce strávených na rybářské lodi domů, narodil se mu během té doby syn, už měl 4 měsíce. Strašně spěchal a pořád se smál:) Za několik dní jsme potkali báječný lidi. Určitě se do téhle oblasti musíme v budoucnu vrátit. Zůstali jsme další noc a pak se rozhodli zamířit na Blenheim. Byl státní svátek, narozeniny britské královny…všude plno aut, ale nikdo nijak nezastavoval. Až přede mnou zastavila Škoda Fabia a v ní 83letej děda mi povídá odkud jsem a jestli vim, co to je za auto. Po mý správný odpovědi se mu zablískly očička a už jsme nasedali. Furt povídal, trvalo mu 10 minut než jsme se dostali k otázce, kam vlastně jedem:) První řekl, že nás hodí asi 20km k Motuece, pak dalších 30 do Richmondu, pak že jedem teda dalších 15 do Nelsonu a nakonec, že nás vezme až dalších 220km do Blenheimu. Bejvalej závodník motokář, procestoval se svou škodovkou Asii, Evropu, v Africe byl, furt mi povídal o autech… ještě tak, kdybych mu všechno rozuměla…:)
Kluci zatím dorazili do Blenu, Honzik se vydal na Mt Royal trek a auto nám nechal u treku. S dědou jsme našli auto a pak už mohli fičet. Byla hrozná zima, začalo mrznout.

Během těch pár týdnů jsem konečně poznala Zéland z úplně jiný strany, přes lidi. Ty co jsem potkala byly výborný, hodný, zajímaj se o jiný lidi a jsou ochotni pomoct. Najednou mi tu opravdu přijde život jednodušší. V Invercagilu mi kluci vykládali, že je běžný, že v pátek večer paříte doma, někdo jde po ulici a vy na něj zavoláte, ať se přidá k vám a pozvete ho do domu. Lenka mi vykládala, že stopovala v noci na křižovatce a z domu u křižovatky na ni lidi začli volat, ať jde za nima na čaj. Žádnýho stopa už pak nechytla, tak je šla navštívit, zapařila s něma, přespala u nich a ještě zjistila, že znaj společnýho kámoše:) U všech lidí co jsem byla, každej řekl, že bude rád, když se vrátíš na návštěvu. Kuba měl podobný zkušenosti.
Najednou mi tu přijde to Working holiday visa jako fakt šance. Šance cestovat. Okolo mě se pohybuje čím dál tím víc lidí, co tu řeší residenci (je nutný splnit určitý kritéria…většinou možný až po několika letech) nebo work permit…(jste vázanej ke konkrétnímu zaměstnavateli, kterej se napíše do pasu…ale prej se to dá nějak měnit).
Rozhodla jsem se vydělat nějaký kačky. Takže pravděpodobně od zítra začínám práci na vinici.

Práce na vinici v Blenheimu

Po příjezdu do Blenheimu po dvou dnech Zuzka onemocněla… pravděpodobně nějaká viroza… začli jí teploty a těžce se jí dýchalo. V téhle době se všichni směrujou do Blenu za prací, protože tu začíná období pruningu (prostříhávání větví na víně). Je to obrovská vinařská oblast, takže spousta práce, ale rychle se to obsazuje. Vlastně spoustu lidí, co jsem se s nima na Zélandu seznámila, jsem tady potkala znovu. Kluci v téhle době tady začínaj pruning a holky wraping (ošmikávání zbylejch větviček a namotávání a kroucení na dráty a jejich připevňování).

Našla jsem kontakt a domluvila jsem práci sobě i pro Zuzku na wraping za 4 dny. Zuzce se zatím nemoc stupňovala a když už měla horečku, domluvili jsme se, že se za každou cenu musí dostat někam do tepla. Zuzka se odjela léčit do tepla ke kámošce.
Do hodiny na mě vlezla teplota. Začlo bejt zle. Ráno špatný a musela jsem se vrátit do studenýho auta a hlavně druhej den nastoupit do práce. Honzik přijel po víkendu stráveným na pláži a byl už na tom taky zle. Já nakonec zjistila, že jsem na tom byla nejlíp. Spali jsme v autě ve spacákách a ještě pod teplou peřinou a stejně jsme se klepali zimnicí jak tajtrdlíci. Ráno do práce, zaměstnavatelka mi všechno v klidu ukázala, vysvětlila a ještě mi pomáhala. Byl to první den, nečekala ode mě naštěstí žádný zázraky. Ještě že tak, bylo mi blbě. Když jsem spěchala dlouhou štreku uličkama mezi vínem na záchod, málem jsem sebou sekla, ani nebyla síla. A místo oběda jsem šla na půl hodiny spát do auta. To hodně pomohlo. Nebyla žádná rýma, žádnej kašel, jen teplota, obrovskej bolehlav jak kopance do hlavy a hlavně závaží na prsou, špatně se dýchalo. První den v práci se přežil. Honzik byl na tom podobně. Druhej den ráno nebylo možný nastartovat auto, stopovala jsem nebo ťapala asi 10 km do práce. Ale bylo trochu líp a pak začlo pršet, tak nás poslali domů. To bylo potřeba a pomohlo:) Další den zmizlo i závaží z prsou a dalo se v pohodě dýchat. Práce není nijak extrémně náročná, ale je to stereotyp jak cip. Bez muziky bych asi umřela:) Člověk vůbec nepotřebuje hlavu. Na vinici pracuje spousta lidí z Malajsie. Jedna paní je jak mašinka…nehoráznej stroj na wraping:) Jenom těma rukama kmitá a kmitá. Připadá mi to, jakoby běžela stovku celej den a ještě u toho nedělá žádný zvuky nůžkama. Pak mi ukázala, že používají nějaké supernůžky s posilovačem za 100$, ale i tak je superultrarychlá. 2 dny mi nefungovaly sluchátka do mptrojky, tak to byla ultra nuda. Po pár dnech jsme se přestěhovali do Holiday Parku do tepla. Zvykla jsem si šetřit a v práci ani nebyly přestávky na oběd. Dělá se 6 dní v týdnu. Ale naštěstí to rychle ubíhalo.
A teď co je lepší… když člověk pracuje v kanclu…je to pohoda ve smyslu, že se nenamáháte, ale pracujete hlavou…stres, člověk si to občas tahá domů.. dělá to dost miglajz v hlavě, ovlivňuje to všechno, co pak děláte… nebo práce tělem….člověk je unavenej…nic se vám už pak nechce…ale hlava vesměs nemá co dělat… a hlavně psychika je na tom výborně:)
Demence:) člověk si nějak nevybere…nejlíp by to chtělo nějakej kompromis:) a ještě aby to člověka bavilo, ale to už chci asi moc:)

Pokračovat ve čtení

Zpět na Deník

Nelze kopírovat, sorry.