Čekalo nás cestování s mámou v dodávce po jižním ostrově. Jezera, lesy, národní parky, vodopády, ledovce, slejváky, horká jezírka. Strávily jsme ještě takových 10 dní v autě, cestovalo se jen po jihu. Vesměs už to bylo jak v galerii, koukej doleva, koukej doprava. Projely jsme asi 1500km, ale už to bylo úplně jiný cestování a máti pomalu už začínala myslet na odlet. Udělaly jsme smyčku a auto nechaly u kamaráda v Blenu. Přehouply se trajektem zas na severní ostrov a hurá na stopa do Aucklandu. Zase jsme potkaly výbornej mix lidí, totálně klidní mladí mauři, bláznivá milenecká dvoječka, psycholožka či tvůrce dokumentů. Úplně na posledním stopu nás vzal kámoš rovnou do Auklandu, kterej zrovna projížděl uprostřed severního ostrova ve stejné době co my. Byly jsme v Aucklandu docela brzo, udělaly návštěvu maurskojugoslávskýho kamaráda a zbytek času jsme strávily s mámou spolu. Seděly u stolu a kecaly. Chtěla naučit jak vyrábět z fima. Takže to byl takovej parádní workshop. Najednou toho času bylo míň a míň a my si pořád měly co říct a co si předat. Doprovodila jsem ji na letiště a ujistila se, že všechno na přestupu v Soulu dopadne jak má. Nakonec došla za kontrolu, chtěli po ní vyplnit papír v angličtině, se kterým si vůbec nevěděla rady, ale jeden procházející Čech jí nabídl pomoc. Pak už se od něj nehla ani v Soulu a v Práglu ji i s jeho mámou hodili na nádr. Spletla si datum, takže ji nikdo na letišti nečekal, rovnou skok do -15 a bez pořádnýho zimního oblečení. Ale zvládla to.
Když se ohlédnu zpátky, sama se divim, jak to všechno zvládla a do čeho všeho se mnou šla a nechala se unášet proudem dění, co se stane, se stane. I když se bránila zuby nehty, učila se. Né jazyk, né mluvit, ale přesně naopak, sledovat, vnímat, učit se od druhých lidí, nabírala inspiraci, jistotu i sebevědomí, zklidňovala se a stávala se z ní čím dál lepší baba:) Mockrát jsme si vystřídaly role, kdy já ji něco učila a byla ona jak moje dítě. Naštěstí role máma, dcera padly hned na začátku a víc než cokoliv jinýho jsme byly prostě parťačky a nejlepší kámošky. Nečekala jsem to, ale spolu jsme toho zažily mraky, obě si to naprosto užívaly a dávaly si maximum. Jako každej, si toho tady řešila hodně, nevim jak moc se doma věci změnily, i když píše jinak, pozitivněji. Každopádně vrátila se po letech k věcem, který kdysi ráda dělala a tvořila, začla navštěvovat kurzy, ještě se strýcem a hraje na buben. Mám z toho radost:)
Přijala jsem pozvání k Joeově rodině na Vánoce a po máminým odjezdu jsem zamířila na sever za nimi. Nechtělo se mi tam jet hned, tak jsem si zakempila mezi písečnejma dunama u moře na severu a dala si čas pro sebe. Vánoce strávený u Joea byly parádní. Bylo teplo a dost jsme to strávili na plážích, na otevřeným moři, přišel úžeh, spálení kůže. No taky už mi to teplo chybělo (po dvou zimách za sebou), fakt jsem si to užila. Poslední dny jsem jen přemýšlela o Rainbow a tak konečně vyrazila pár dní před silvestrem směr jih. Trhla jsem rekord na stopu, vycházelo mi to parádně, potkala báječný a bláznivý lidi. Zpívala karaoke a během jednoho dne z cípu severu dorazila na jih v jednu ráno do Wellingtonu. Přespala a strávila den na pláži s lidma ze stopu, dostala se na vyprodaný trajekt a zase šup zpátky na jižák. V noci jsem chytla stopa od lidí z trajektu a dostala se ke kamarádovi, abych si vyzvedla auto. Vycházelo to neskutečně. Vzala auto a razila jsem směr Rainbow. Nespěchala jsem, dělala si výlety a chtěla brát stopaře, ale nikdo nikde. Po několika hodinách jízdy jsem konečně dorazila na místo činu:)
RAINBOW GATHERING
Po uvítání jako bych přijížděla domů, jsem zakempila v gypsy kempu. Od carparku to bylo ještě hodinu cesty lesem přes řeky a bahýnko až na gathering. Bez aut, takže všichni si berou svý saky paky a stěhujou se naneurčito do lesů. Já moc netušila o co půjde, chtěla jsem se nechat překvapit, prostě co bude, bude. První jsem potkala připitou bandičku Němců, jeden do mě rýpal, a tak jsem si jím nechala zkazit první dojem. Odpoutávám se od nich a mířím sama klikatou cestou údolím okolo řeky. Přecházím klády a asi po hodině dorážím do nádhernýho údolí jakoby stvořený pro tuhle událost. Jsou asi 2 hodiny před silvestrem a začíná na údolí padat tma. Procházím středem louky, všichni jsou strašně hodní a usmívaj se. Kdesi uvnitř tomu moc nevěřím. Po pravé straně je na kopci obrovská plošina se spoustou stanů. Kam se podívám po okolních kopcích, sem tam nějaký stany, nic namačkáno na sobě, okolo skály a jeskyně, řeky a potoky, vzadu špičky hor. Prostě ráj… Procházím okolo vany v trávě u řeky, pod ní zapálenej oheň, okolo nahatý lidi pomalu prochází nebo si lebedí ve vaně, ze které se krásně čoudí. Někdo se čvachtá v řece, támhle někdo medituje v trávě. Dýchá na mě pohoda a klid.
Následuju šňůru lidí, všichni míří k hlavnímu ohni na protější plošině na kopci pod skálámi. Mám pocit, jako bych přicházela do indiánskýho údolí. Cítím se strašně dobře. Všude dým a ohýnky. Všude okolo duní bubny. Nahoře je hlavní oheň, spousta lidí, u ohně hraje několik hudebníků, lidi zpívají, tančí, skáčou, houpou se, běhají všude okolo. Vypadá to zajímavě, ale vesměs to jen sleduju. Ztrácím totálně pojem o čase, nějaký Nový rok pro mě ztratil význam. Jakmile vychází úplněk z poza hory, začíná metelice, lidi šílí, blázní. Směju se, ale připadají mi jako stáda ovcí, jako by všichni kopírovali chování těch druhých okolo. Moc se tam necejtim. Objevuju bandičku parádních hudebníků, lidi vesele tančí, žádný pravidla neexistují, poslouchám a po pár hoďkách si to zase šinu zpátky do gypsy kempu. Další noc probíhá podobně. Všichni se chovají parádně, ale moc mi to neleze pod nos, stále tomu moc nevěřím. V noci se jdu kouknout na gathering na talent show. Lidi postavili divadlo, kdo chtěl, přihlásil se a předvedl cokoliv co měl na srdci. Zpívalo se, hrálo se, proběhly divadla, loutkový divadlo, vyprávění příběhů, jóga, artisti, improvizace, básně i rap. Byla to paráda. Začlo to pomaličku, nesměle, nakonec se to protáhlo na 4 hodinový představení. Lidi měli stále co předávat. Nebáli se, nestyděli, spousta z nich měla co ukázat. Publikum pomáhalo s hudbou, smáli se. Jeden člověk z lesní pekárny chodil se sušenkama a rozdával nám je všem okolo. Začla jsem si pomalu uvědomovat, co se tady děje a pomaličku a jistě jsem se začínala cítit líp a líp.
Ale chtě nechtě, potkávala jsem se se svejma předsudkama na každým kroku. Další den jsem se účastnila Food circle. Těsně po Silvestru tam mohlo být několik stovek lidí. Lidi stále přijížděli, odjížděli, vraceli se. Při prvním food circlu, jsem jako klasickej turista, skočila na skálu, fascinovaná pohledem a děním a fotila. To bylo na dlouhou dobu naposled. Pak jsem potkala asi 50ti letýho Australana, kterej se mi věnoval a všechno mi trpělivě vysvětlil.
Na místě se nachází postavená kuchyň, ve které se kuchtí pro celej gathering 2x denně, snídaně, večeře. Kdo chce, pomáhá. Aby bylo jídlo připravený a stálo za to, všichni pomáhaj. Okolo stany, týpí, yurty. Na protější straně údolí je postavená pekárna s vlastní pecí. Vždy je tam něco k snědku, sušenky, kakao, čokoláda, koláče, chleba atd. atd. Spolupracuje tam výborně sehraná kumpanie. Během deště jsem stále zůstavala v gypsy kempu. Potkala jsem tam výbornou partu lidí a připojila se k nám urugvajská trojce hudebníků. Všeci tři rodina. Neuvěřitelně improvizovali nebo hráli brazilskou muziku, něco jako Dizzy Gylespie. Vzali nějakej nástroj do ruky a jako by to hrálo samo. Srdce mi tam nad jedním z nich málem zaplesalo:), ale utekla jsem od toho pryč.
Dělalo mi docela problémy akceptovat, jak jsou všichni parádní a krásní lidi. Takhle to přece normálně nefunguje…
Po několika dnech, jsem se odhodlala přesunout na gathering a pak to teprve začlo.
Začala jsem se cítit součástí. Lidi jsou strašně otevření a přátelští. Na každým kroku se s někým pustíte do řeči. Občas to bylo dost náročný, protože se během dne bavíte s takovým kvantem lidí, pořád ty stejný otázky a odpovědi. Nedokázala jsem si pamatovat žádný jména, bylo to strašně moc. Ale nejde to, nebavit se. Najednou se okolo mě rojí strašně moc zajímavých lidí. Pořád se je o čem bavit. Další a další lidi. Někdy mi nešlo absolutně mluvit, někdy s někým to šlo naprosto samo. Dost jsem se o sobě učila, o tom co mám v sobě zažitý, naučený. Byla neuvěřitelná škola vidět jak mi uvnitř fungují myšlenkový pochody, hodnocení a předsudky. Každým dnem jsem měla možnost něco novýho objevit. Připadalo mi, že prakticky každej mi dokáže nastavit to tolik chtěný zrcadlo. Od každýho byla možnost se něco učit, jen chtít a být tomu otevřený. A že to je jen pro hipíky? No nevim… potkala jsem tu Inženýry, účetní, herce, psychology a spoustu dalších. Ale jejich zaměstnání tu bylo absolutně nedůležité. Pro spoustu lidí to bylo na Rainbow také poprvé, byli zvědaví.
Obrovská výhoda je, že se nemusí řešit vůbec nic. Nemusíte se ničeho účastnit, jen pokud sami chcete. Chcete se učit, chcete se nakonec nechat pohltit a vychutnávat si to. Nemusíte řešit peníze, nemusíte řešit jídlo. Stačí přispět nějakými příspěvky, ale nikdo vás nenutí. Vaří všichni pro všechny. I pokud přijdete v noci a nevíte coby, někdo vás ubytuje. Fungovala i něco jako lékárna, mastičkárna i oblast pro děti, kde se lidi střídali v hlídání. Všichni se starají, pomáhají. Všude se vaří čaj. Každý se pohybuje s vlastním hrníčkem, příborem a miskou. Na různých místech v údolí jsou prameny s čistou vodou. V řece se lidi koupou. Na strategickejch místech jsou vybudovaný shitpity. Jediný vůči čemu nebyla cítit tolerance byly drogy, alkohol, maso, cigarety. Hlavně né v magic circlu (hlavní oheň). Ale nic z toho není třeba. Vše funguje v souladu s přírodou, dbá se na hygienu. Nemusíte dodržovat žádná nepsaná pravidla, ale vesměs to sami nakonec chcete respektovat. I když na začátku jsem to moc nechápala a docela se to ve mně bouřilo (protože pravidla). Ale jakmile se pohroužíte trochu hlouběji, pochopíte. Nikdo nikoho do ničeho nenutí. Vše je jen na vašem rozhodnutí, na vašem pocitu. Ale dost rychle si uvědomíte, že strašně moc dostáváte a dřív nebo později to chcete nějak vrátit. Jakákoliv práce co je volná, každý se toho může chopit a pomoci (dřevo, jídlo, něco vybudovat, opravit, nabídnout pomoct někomu s něčím).
Byla jsem u stavění brány, kdy 30-40 lidí táhlo za jeden provaz a zvedli masivní klády stromů jako stožáry. Někdo pro všechny zpíval, někdo přinášel pro lidi občerstvení. Dostane vás to, jak to všechno může fungovat, když si lidi chtějí pomáhat a navzájem si věří. Někde jste něco pro někoho udělali a vrátilo se vám to né li ještě líp naprosto odjinud. Funguje to tak vždy, ale tady to bylo všechno tak rychle. Po dokončení brány jeden Maur prováděl něco jako požehnání brány a uznání práci lidí. Všechno to probíhalo naprosto spontánně nepřipraveně. V bráně stálo několik dívek a zpívali chanty. Zbytek lidí se postavil ve dvou řadách okolo cesty k bráně a chytlo se za ruce. Maur provedl obřad a požehnání, svým typickým způsobem. Připomínalo mi to obřad Haka (dělá ji vždy na začátku každýho utkání národní ragbyovej tým All blacks). Dost silnej zážitek a silný emoce. Drželi jsme se za ruce, mužskej vedle mě se třásl a mně ruce s ním. Měla jsem co dělat. Nedokázala jsem se dívat na ostatní, Maur křičel a plakal a měl plnou pozornost. Byla jsem šťastná, že jsem tam byla a byla součástí.
Rainbow je naprosto pro všechny, mladí, staří, překvapilo mě množství dětí. I množství lidí, kteří cestují s dětma po světě. Většina se vidí poprvý v životě, ale doopravdy se cítíte jako doma, jako v rodině. Lidi se starají a zajímají. Důvěra jde cítit na každém kroku.
Každý si tam prožíval své vnitřní boje, bourání zábran a bloků, uvolnění, léčení, lásku a přátelství. Každý po svém. Postupně jak jsem se sžívala s lidmi, všímala jsem si, co se děje s ostatníma. Jak se někteří postupně uvolňují, jak se začínají projevovat. Jak nikdo nic neřeší.
Jak se lidi postupně odkrývají, hrají si a stávají se víc sami sebou. Emoce lítají zleva zprava. Je dost těžký něco k někomu necítit. Lidi jsou tak úžasní. Často se s někým objímáte a rychle vám to přijde naprosto běžný. Potkávám neuvěřitelný osobnosti.
Jednou se nám zde stal nádherný vzácný okamžik s přírodou. Se Zuzkou jsme jednou kráčely lesem směrem k Gypsy kempu a začal okolo nás skákat Robinbird (jeden z nejtypičtějších ptáčků na Zélandu, jsou docela nebojácní). Dělaly jsme si pauzu v půlce cesty u krásnýho splavu. Položily jsme si věci na zem. Robinbird skáče z batohu na zem a zase zpátky, dost blízko u nás. A najednou bosá Zuzka řekne „hele, že on mě klovne do nohy..“. Zachvilku Robinbird přiskočí k jejímu prstu u nohy a zobne ji. Smějeme se…to je náhodička.. A mě po nějaký chvilce vlítne do hlavy myšlenka a řeknu ji nahlas „a mohl by nám zahrát“. Hned na to Robinbird skočí na kytaru položenou na batohu a zobákem cvrkne do struny. Tak to už se popadáme za břicho…:) To už bylo moc…
Jednou jsem si šla na výlet, běhala po okolních kopečkách, a procházela Rainbow údolím, vyšla na kopec a začla hrát na buben. Za chvilku na protějším kopci přes údolí někdo začne zpívat hrdelním zpěvem. Začnu odpovídat a zpíváme na sebe. Vůbec netuším, s kým tam takhle komunikuju, ale line se to všude krásně okolo.
Během dne probíhají workshopy. Lidi se učí na nástroje, jogu, reiki, probíhá ruční výroba všemožných věciček, vzdělávání, malování atd. atd. Často probíhalo několik věcí zároveň, že jsem netušila kam dřív skočit a dny ubíhaly jak když luskne. Jakmile mi připadalo, že v něčem nejsem dost dobrá, něco mi nejde nebo se nepovedlo, okamžitě jsem dostávala všemožnou podporu a vše se obracelo. Cítila jsem se dobře. Někdo napočítal přes 42 národností. Já si nejvíc pamatuju ze svých známých urugvajský, estounský, německý, britský, italský, izraelský, francouzský, ruský, argentinský, chilský, australský a samozřejmě český lidičky. Ale lidi přijeli opravdu z celýho světa. Hodně jsem slyšela, že tenhle světovej gathering byl dost jinačí, kvůli odlehlé vzdálenosti Zélandu. A protože je na Zélandě už tak spousta cestovatelů ze všech koutů světa, bylo na tomhle Rainbow prý spousta batůžkářů, pro které tohle Rainbow bylo poprvé. Stejně tak jako pro mě. I tak vše funguje samo, bez lídra, bez kohokoliv, kdo by to vedl.
Stalo se toho mraky, co by se k tomu dalo ještě říct. Proběhlo několik silnejch zážitků s různejma osobnostma, od „zbláznění“ jednoho v jeskyni, kdy si lidi nevěděli rady, kdy policajt honil Michaela a strach a pochyby lezly na lidi. Kdy jsme česká banda pořádali v čerstvě postavené čajovně zahajovací party kakao, čaj, polívka pro všechny, parádně probdělá noc, a pak exploze čehosi v ohni a propálení všech spacáků všech nás spících okolo. Všechny tyhle věci jen spěli k tomu, že se člověk učil. Proběhly média. Probíhaly improvizační večery, další divadla, představení, kdy se zapojovali a zpívali všichni. Špirit… bylo to tam.) Všude vládne pohoda a uvolněná atmosféra. Dokonce i během dešťů byla možnost cítit, jak i počasí vládne lidem a jejich emocem. A když vyskočila tolik očekávaná duha či slunce, jak se vše zase rozvíjí.
Jednou jsem se rozhodla, že během silných dešťů se zase posunu do gypsy kempu k autu. Došla jsem po uvítací centrum (v polovině cesty na Rainbow) a zasekla jsem se tam na 2 týdny:) Potkala jsem se tam s bandou 7 lidí, skoro každýho už jsem vesměs někdy na Rainbow předtím potkala. Naprosto jsme si sedli, vše fungovalo naprosto samo. Hrálo se, zpívalo se a já se cejtila víc jak doma. Přicházeli k nám další a další lidi, někteří se vraceli, ale my jsme v téhle sestavě zůstali až do konce. Německý hudebník si vybral tohle místo jako první a vybudoval na místě tábořiště, citlivá australanka a bláznivej fantastickej australskej herec, moje český cigáně Lucie a izraelští. Ten samej den, kdy jsem tam přicupitala já, později k večeru přicupital Alex z Izraele. Hned jsem věděla, že je to moje krevní skupina a za chvilku už mě učil hudební smyčku pomocí těla a rukou. Byl jak můj mladší bráška. První den ve Welcome place jsem se potkala i s izraelským Ozou. Pamatovala jsem si ho z kuchyně, kdy mně nedovolil užírat houby a dal mi jen ždibíček. Později jsme spolu pracovali chvilku při výrobě chapati. Když jsem mu dala první pusu, málem jsem to nerozdejchala:) Nemohla jsem nabrat dech. Celou noc jsem nemohla spát. Kdykoliv jsem zavřela oči, žádný myšlenky, nikde nic. Všude se jen valil bílý písek a slyšela jsem jak mi buší srdce.
Myslím,že se mi i ve Welcome place líbilo díky menšímu počtu lidí, že to nebylo tak náročný a měla jsem možnost se věnovat jen pár lidem a oni mně. Za táborem jsme měli koupaliště v řece, vodopád v kopci a houpačky ze stromů. S Alexem jsme vybudovali další houpačku pro všechny a s dalšíma lidma jsme vyrobili pec z cobu (hlína a chrastí). Pekla se pizza i chleba. Každý den jsme dělali naše malý food circly. Kdokoliv přicházel, byl náma uvítanej jako doma. Kdokoliv odcházel, byl vítanej zpět:) Pamatuju si smutek z odchodu lidí. Pamatuju si radost, když se lidi vraceli zase zpátky po týdnech. Oza hrál na kytaru lidem uvítací song a herec Australan rapoval text s beatboxem, aby lidem s první zkušeností na Rainbow vysvětlil, o co se jedná a co je čeká. Něco jako guidelines. My ostatní jsme k tomu přizvukovali, zpívali a hráli. Dělali jsme pro lidi čaj a jídlo. Kdokoliv byl uvítanej. Spousta lidí se u nás zasekla a došla na Rainbow o pár dní později:)
Probíhali talking circly, různý důvody, různá témata, záleželo na tom, co bylo potřeba nebo se chtělo probrat. Nebo sloužili „jen“ k učení nebo ženský, můžský kruhy.
Pamatuju si svůj první malej talking circle ve Welcome place, kdy jsem měla problém mluvit, když se mi dostala do ruky talking stick. Přišlo mi padlý na hlavu mluvit až ve chvíli, kdy na mě přijde řada a dostane se mi kus dřeva do ruky. Totálně nespontánní, vše se ve mě škubalo a křičelo, nešlo mi skoro mluvit a ještě na povel…tak teď můžeš (ta tyč). Až postupně jsem si uvědomila, že se učím ostatní poslouchat, odbourávaly se moje strachy a já začla mluvit. Až jsem se dokázala účastnit hlavního talking circlu na závěr Rainbow, kdy přišla krizová a přitom jedna nejsilnějších situací s Michaelem. Dokázala jsem konečně mluvit, poslouchat a učit se od ostatních. V takových chvílích vám jen docvákává, že ten člověk před vámi, řekl přesně to, co jste chtěli říct vy, jak se ovlivňují myšlenkový pochody. Jak se můžeme učit a inspirovat navzájem. Že jsme si doopravdy všeci rovni a všichni jsme vlastně stejní. Jen naše ega si myslí, že jsme jiní, vyjímeční, odlišní a touží po tom.
Po ukončení jsme stále zůstávali ve Welcome place. Nikomu se nechtělo odjet. Jednou jsme se ve 2 ráno sbalili a jeli s Evou na výlet asi 4-5hodin vzdálenej Westcoast nakrmit její kozy. Sekli jsme se tam na 2 dny a kdesi na pláži na severu jsme se potkali s czech mafia gang. Všichni moji čeští oblíbenci z Rainbow, Kuba, cigáně Lucie a další. Nikdo nevěděl, kde jsem a já nevěděla, kde jsou oni a dorazili přesně na to místo, kde jsme byli na pláži. Společně ještě s dalšíma lidma jsme strávili všichni dohromady parádní 2 dny u Evy v domečku a užívali pohodu, koupání v řece i moři. Eva má 2 telata a 2 kozy, nepoužívá ploty, všechny zvířata se drží okolo domu jak pejsci. Ona se k nim taky chová s maximální láskou. Nakonec kozy s náma jely zpátky na Rainbow. Na místě zůstalo už jen několik posledních vytrvalců..asi 50 lidí na úklid. Všude vládla pohoda a klid. Připadalo mi to najednou privátnější, jako bych už všechny znala, jako bych se vracela zpátky k rodince. Účastnila jsem se Světlouče. Hodně jednoduše řečeno stan ve tvaru iglu sloužící jako sauna. Proběhl čistící proces pálení minulých starostí, strachů, zábran či vzpomínek. Hrálo se, zpívaly chanty, postupně se každý svlékl do naha. Tančilo se okolo ohně, až jsme vešli do Světlouče, seděli v kruhu, asi 20 lidí po tmě, v centru hrouda žhavých kamenů se polívala vodou. Neuvěřitelný horko, povzbuzovali jsme se zpěvem či improvizací, lidi se uvolňovali a hudba se tvořila naprosto vším. Mohlo to trvat hodinu a půl, pak v tichosti skok a očista v řece, ohřátí u ohně, padal na nás déšť a znovu na druhý kolo. Tentokrát více kamenů, větší horko, kratší doba. Po ukončení nás přivítal prudkej déšť, že bylo lepší zůstat nahej a mít věci v suchu. Byla suprová atmosféra. Zbytek lidí, přišel pomáhat. Oblečení pomáhali všem okolo. Naháči se přemístili do pekárny, kde nás uvítala horká čokoláda. Padla na mě naprostá únava, myslela jsem, že usnu ve stoje. Sedla jsem si k ohni a ani nevim jak, přehoupla jsem se přes únavu a celou noc zpívala s 6 lidma u ohně. Nikdy jsem takhle nezpívala. Tak uvolněně, šlo to samo. Strašně jsme si sedli a zůstali pohromadě až do rána. Ráno na mě přišla opět druhá míza, začla jsem blbnout s izraelkou, neuvěřitelnej talent. Cokoliv jsem jí zabroukala, dokázala zahrát.
Přestalo pršet a já se s neuvěřitelnou náladou a uvolněním rozhodla, že jdu na výlet. Všude bylo mokro a já běhala polonahá po loukách a prošla si celý údolí, kde probíhalo Rainbow. Všude pusto, jen tráva, voda a slunce. Pořád jsem zpívala. Zpívala jsem na celý údolí a běhala jen s šátkem. Prošla si opět vodopády, hrála si spokojeně jak malej špunt. Došla jsem na místo, kde jsem posledně hrála na kopci na buben. Nechala jsem tam všechno a odešla do lesa nahá. Asi hodinu či dvě běhala po lese, zpívala a křičela, brečela a smála se a uzavírala mír sama se sebou. Že bych se zbláznila?:)) Neuvěřitelnej pocit, bylo mi úžasně. Vrátila jsem se zpět totálně uvolněná, jako bych se naprosto zklidnila. Ve stejnej moment začalo pršet. To bylo na závěr. Druhej den jsem od tama odjela.
Pamatuju si jak jsem znovu po návštěvě „civilizace“ si uvědomila rozdílný chování lidí v „normálním“ životě. Nikdo mi najednou nevracel oční kontakt a úsměv. Lidi většinou sklonili hlavu nebo uhli pohledem a hned si hleděli svýho. Najednou bylo všude studeno, chladno, osamoceno, uzavřeno.
Jak je možný, že lidi takhle dokážou fungovat, když chtějí? Lidé, kteří došli na Rainbow nejsou ničím jiní než všichni ostatní. A že tam těch nádhernejch lidí bylo. Jaktože lidi můžou být uvnitř tak krásní, otevření, přátelští, nápomocní, se zájmem a starostí o ostatní. Snad to může být inspirace? Když došlo po závěrečným zakončení k ukončení Rainbow, Špirit se pomalu vytrácel… ale co se tak změnilo? Jen ten pojem? Je opravdu nutný nějaký Rainbow? Nedokážeme to sami?
Tím, že na místě neexistují žádný starosti, či se lidé léčí (nazvala bych to z žití v minulosti), dokáží žít momentálním okamžikem, i vše co se děje okolo, lidé a navazování kontaktů, na myšlenky není čas. Vše vám pomáhá být přítomen právě teď. I to mi čím dál víc připadá klíč k tomu, jak to všechno krásně funguje samo.
Poznala jsem kiwíky, kteří neměli tendenci strávit na Rainbow takovej čas nebo ani neměli nutkání tam jet. Protože už to znají, mají to doma. Je pravda, že život v komunitě jim dává pravděpodobně něco podobného. I přesto si myslím, že každý tam může najít něco nového. Hlavně pokud je to pro vás poprvé. Ale je to pravděpodobně jak kdo, co potřebuje, co vidí, co hledá, čemu se otevře. Někteří do toho skočili po hlavě a užívali hned od začátku, mně samotné to trvalo, pěkně pomaličku. Čím déle jsem tam byla, tím jsem začínala být uvolněnější. I vše co mě dosud potkalo, mi pomohlo v tom, co se tam stalo a co ke mně přišlo. Bylo to jako žít jakousi Utopii a zažít, že to jde, když všichni chtějí.
Potkala jsem Kiwíka, který kdysi navštívil český Rainbow u Javorníku. Skoro za bukem, ale tehdy mě to vůbec nezajímalo. Povídal mi o české rodině:) Další ve Finsku, někteří jedou do Běloruska. Někteří lidi jich navštívili 16, některý 24, někteří znají hodně německý a izraelský, i český. Světovej byl málem v Senegalu, ale vyhrála to na další rok Argentina.
Pokračovat ve čtení